Pochvala a kritika. Cukr nebo bič?

V dnešní době je spousta informací o tom, jak je cukr škodlivý. Z duchovního hlediska nemoc cukrovka vzniká nedostatkem sladkého „tam venku“. Tím sladkým se myslí, pocit radosti, lásky, vnitřní spokojenosti sama se sebou. Pokud „cukr chybí tam venku“, zákon rovnováhy vytvoří nadbytek „tam uvnitř“.

Jak víme, svými největšími kritiky jsme my sami. Způsob jakým o sobě smýšlíme, se k nám odráží zpátky jako životní realita. Co si myslíme a co cítíme, to se projevuje ve zhmotněné podobě.

Pokud to „sladké“ hledáme u druhých v podobě pochvaly, a toužíme, abychom byli oceněni, ať už v práci nebo v soukromém životě, jsme závislí na dodávce příjemných pocitů, závislí na svém okolí.

Může to být díky uloženým programům z dětství, kdy jsme byli kritizováni rodiči, učiteli a tak dále. K čemu je nám dobrá kritika? Především k tomu, že už od dětství ve vás vyvolává pocit, „nejsem dost dobrá“.

Je dobré si toto nastavení uvědomovat a řídit se jednoduchou formulkou: „Nenechte se kritizovat ani nekritizujte, pokud vám někdo nenabízí lepší řešení nebo ho nenabízíte vy“.

Nevyžádaná kritika nikoho opravdu nezajímá, pokud ovšem nevyžadujete zpětnou vazbu. Zpětná vazba od lidí, kterých si vážíte, pro které něco děláte, kteří již něco dokázali, vám může pomoci a tato zpětná vazba je důležitá pro náš osobní růst.

A vždy je dobré zachovat nadhled a k tomu můžou pomáhat čtyři krásné věty z tradice Toltéků.

PŘESTAŃTE SI BRÁT VĚCI OSOBNĚ.

PŘESTAŃTE SI VYTVÁŘET DOMNĚNKY.

PŘESTAŃTE HŘEŠIT SLOVEM.

DĚLAT VĚCI JAK NEJLÉPE DOVEDU.

Největší dar, který si můžeme dát je dar soucitu týkající se nás samých, co jsme a čím jsme se stali. Připustit si dokonalost, která je přítomna v každém okamžiku, bez ohledu na to, jak tuto chvíli vnímají jiní nebo jak to nakonec dopadne.

Umíme si představit, jak by se náš život změnil, kdybychom byli ochotni si připustit, že to co jsme udělali, je prostě to nejlepší, ať už se věci později vyvinou tak nebo onak?

Pokud vše děláme a vytváříme v souladu se svými nejlepšími schopnostmi, nemohou být jiné, než skvělé. Pokud si nezačneme výsledky srovnávat s někým nebo něčím jiným. Pak může začít vznikat kritické sebehodnocení.

A co pomáhá ještě nadhledu?

Nebýt perfekcionista.

Přestat být na sebe tvrdá.

Přestat si myslet, že „oni mají pravdu“.

Přestat věřit, když vám lidé říkají, „to není dost dobré“.

Přestat se snažit aby vás lidé uznávali.

Přestaňte se snažit zapadnout.

Přestat o sobě pochybovat.

Milujte sami sebe a tvořte si svůj svět podle vlastních hodnot.

A především pochvalte sami sebe, nečekejte až to udělají druzí za vás, taky by se mohlo stát, že se nemusíte nikdy dočkat.

A úplně nejvíc, přestaňte se bičovat kritikou a dopřejte si cukr chvály, přestaňte si ho odpírat a zrušte pocit, že si to nezasloužíte.

Možná, že někde v podvědomí je ukrytá vina. Možná z dětství a možná z kolektivního nevědomí lidstva. A co mě k tomu vede? Můj zážitek z kostela.

Byla jsem asi před třemi roky na štědrý den večer, s maminkou v kostele. Chtěla jsem vyhovět a ať tam nejde sama. Byla jsem vyzbrojena, že to dám.  Projev byl zahájen vděčností, že lidé pracují zdarma na opravě kostela, to by bylo v pohodě, proč ne. Pokud by to zdůrazňování práce zdarma a nedostatek peněz netrvalo na můj vkus příliš dlouho. Nekonečný projev, který se protáhnul do nicneříkajících frází dalšího nekonečného projevu. Začala jsem být silně při vědomí přítomného okamžiku. A nestačila jsem se divit.

Pozoruju oltář a bezduchého faráře, který vypadal, že neví, o čem to vlastně mluví. A najednou uvidím na levé straně stěny od oltáře velikou prasklinu. To by nebylo až tak zajímavé, kdyby nebyla ve tvaru kosočtverce s čárkou uprostřed. Fííha. To mě zaujalo a začnu se rozhlížet víc. A co nevidím? Nebo spíš vidím. Na pravé straně z prasklin stěny vytvořen mužský penis namířen směrem na „kosočtverec“.

Olalaá, že by měl Bůh takový smysl pro humor? Nevím, jestli si této zdařilé ukázky všiml i někdo jiný, ale nejspíš ne. Asi neměli čas, když jsem se rozhlédla kolem sebe, šokovaně jsem se dívala na estrádu, jak se lidé bijou do prsou a opakovaně mumlají nahlas větu „je to moje vina“.

Bouřily se ve mně emoce. Co to dělají, proč se tak zaklínají. Měla jsem chuť vstát, jít před oltář a zakřičet „a dost“! Projevil se můj vzdor k těm takříkajícím autoritám, které se snaží namluvit, že jsme bezmocní, chybující a je potřeba kritiky a trestu. Neudělala jsem to, možná jsem podvědomě použila v duchu tři toltécké věty, abych se uklidnila.

Jednu větu jsem ale porušila. Když jsem si ještě v duchu řekla „jděte už s těma kecama do pr…. co mi to chcete namluvit, jaká je to moje vina“.

Nenechte si nic líbit, najděte si sami ten vnitřní zdroj síly. Nenechte si vnucovat vinu, nenechte se kritizovat.

Použijte dar soucitu k sobě samému, smiřte se sami se sebou. Pusťte k sobě dobro, protože pokud neproudí, jeho nepřítomnost může vypadat jako nemoc. Když k sobě nepustíte Dobro, objeví se ve stínech vašeho života, třeba v nemoci nebo nedostatku toho, po čem toužíte. Dejte stop všem stínům, mezi které patří i kritika.

Dobro je milosrdné, přející, laskavé, soucitné, je to božský zdroj v nás. Je to ten pocit sladkosti, když se cítíte úžasně. A kdy ho můžete vnímat nejsilněji? Ano, Bůh, Vesmír jak jen chcete, má smysl pro humor a dal jasnou odpověď v podobě znamení – sex, sexuální energie. Koneckonců je to naše životní energie. Bez ní bychom se nenarodili. Jsme součástí Boha a jedna nádherná věta  je toho důkazem. Kolik z nás vysloví při orgasmu větu:  „Panebože…lásko…já tě tak miluju.“

Ó hrůzo hrůz, ještě, že nežijeme ve středověku, možná by byli schopni za zmínku o sexu upálit i samotného Boha. Koneckonců už se církev za tisíciletí dostatečně předvedla, jak dokážou manipulovat s lidmi a udělat z nich poslušné a bojácné ovce. Tak ať si vinu a kritiku toto sdružení nechá pro sebe a nevnucuje ji druhým.

A tam někde v hloubi minulosti možná můžete najít svůj zdroj kritiky. Možná, proto ty automatické věty jako např. „bože já jsem blbá“, jak jsem nedávno slyšela u jedné paní, když něco zapisovala. Já ji na to říkám, ale určitě nejste. Tak se překvapeně usmála. Možná si tu svou větu ani neuvědomila a řekla ji úplně automaticky. To je to kritické sebeobviňování, může to být program, ve vaší hlavě, který automaticky opakujete. Dávejte si pozor na věty, které o sobě prohlašujete. Víte jak je to s Vesmírem. Splní vám každé vaše přání. 🙂

A P.S. Nevěřte, že samochvála smrdí, spíš mi smrdí chvála druhých, která není od srdce.

S láskou Milena