Lidová tvořivost, klauni a inspirativní smrtka.

Malé zamyšlení.
Od strachu ti nepomůže ani podělaná rouška s úsměvem.

Malování úsměvů na roušky a z nezbytné nutnosti udělat šaškárnu, jsou stejně zoufalé pokusy jako za starých komunistických časů.

Ať v časech bývalých nebo dnešních, snaha psychicky se vyrovnat s režimem, spustila lavinu tvorby.
Lidové tvořivosti veselé kritiky a humorných scének, v satiro – zábavných pořadech, na oživení sobotních a jiných večerů.
Tvorba tolerována režimem, v klasickém stylu: „Kdo si hraje, nezlobí. Pravidla hry určujeme my.“

Lidstvo se dost výrazně posunulo a dostalo se do evolučního stáda, kdy po celém světě chodí lidé jako mutanti.
Už nejen určitá skupina, ale teď už všichni lidé, s hadrem na hubě.
Je to nařízeno tlampačem: „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“

Teď jsem si vzpomněla, jak mi asi před třiceti lety jeden kamarád oznámil: „ Určitá náboženská skupina lidí má plán ovládnout a rozšířit se do celého světa. K tomu účelu zároveň plodí hodně dětí a od malička jim striktně programují do hlaviček, co ano a co ne.“
No Bůh s vámi děti, co z vás vyroste?

Takže tady máme lidi 3+1, s hadrem kolem obličeje.

První jsou jako chirurgové a nejradši by řezali, párali a zašívali.
Druzí jsou ve svém přirozeném prostředí a s černým hadrem přes hubu si libují, že už na ně nikdo nekouká přes prsty.
Třetí se radují, že se přestali odlišovat, integrovali a splynuli s prostředím. Možná se v duchu radují a těší z hromadného cirkusu, jak se jim svět dokázal přizpůsobit a ne naopak.

A pak je tady většina, co dostala nařízení nosit roušku povinně.
Stačilo zaslat z vyšších míst scénář Bububu a ze šuplíku Rituálů vytáhnout marionetu – smrtky s kosou.
Virus tady byl vpuštěn kolem roku 2015 a podle rituálního scénáře probíhal hromadný a násilný nájezd. Zavlečení virusu strachu, který měl za úkol zbořit ochranné hranice.

Každá nemoc vzniká z myšlenkové destrukce a stejně jako rakovina nepropukne ihned. Má svou zrající dobu než se destrukce a negativní energie emocí nahromadí, aby jednoho dne nečekaně propukla a udeřila v plné síle.

Zjeví se před očima smrtka s kosou a zlověstně se usmívá. Je to její úděl a každý den kosí hromady lidí. Vždycky to tak bylo a bude. Jen to dělala většinou v tichosti, skrytě a nečekaně.
Předávalo se to skoro šeptem, z člověka na člověka, s respektem k životu a smrti. Už tak bylo vždy těžké, když odešel někdo blízký našemu srdci.

A teď se lidé dozvídají o bolesti, utrpení a smrti druhých lidí, po celém světě. Najednou vnímají, že už to není něco, co se jich netýká, ale že to nějak souvisí i s nimi samotnými.
Někdo ukázal jeden dílek z lega a použil mocnou médio kampaň.
Všechno ostatní se ztrací v pozadí, protože smysly jsou bombardováni jedním dílkem skládačky.

Možná by stálo za úvahu, kolik z těch lidí si umře strachy, prostě jen tak. Jak se říká: „I tisíckrát nic, umořilo osla.“ A berte to z nadhledu. (Mimochodem právě teď se mluví o promoření. Tohle psychicky zdravý a soudný člověk nevysloví, ale pomatení cvoci to vypouštějí bez problému. Cvoků je všude víc jak dost).

Ale pokračuji dále k věci…

Jestliže je silný a všeodolný doktor v prostředí, kde odpadávají lidé a pobíhá tam stále dokola všudypřítomná smrtka, dříve nebo později destruktivní virus myšlenky zasadí úder. I doktoři jsou jenom lidi.
Stres a další negativní emoce, prostředí a lidé kolem nás, programují naši mysl.
Destruktivní myšlenky a silné emoce se zhmotňují.
Je to oblíbené prostředí jakýchkoliv virusů.

Osobně jsem byla v životě párkrát konfrontována strachem ze smrti. Vím, co s člověkem dokážou udělat obludné myšlenky.
Velmi zblízka jsem poznala, co dokážou udělat destruktivní smrtonosné myšlenky.

A co se týká roušek…
Měla jsem na obličeji podělanou roušku jen jednou. Zkusila jsem v reálu a stačilo. Od té doby nosím lehce přehozený hedvábný šátek. Pouze z respektu k druhým, kteří mají obavy a strach.
Z respektu k lidem, kteří se drží pocitu, že tenký kousek propustné látky je chrání od zběsilého světa.

Zrůdnost roušek a malování úsměvů mi přijde stejně odpudivé jako odporní klauni na oslavě narozenin.
Je to stejně tragikomické jako nahnat lidi do klecí a lidé začnou malovat na mříže kytičky.
Nataženou rukou ke svému vězniteli, vzdávat vděčnost a díky za záchranu mi přijde příliš ovčí.

Nemám zájem o malované úsměvy a nemám zájem potlačovat vztek na situaci, která se děje.
Nemám zájem se na stav věcí usmívat, když pozadí toho, co se děje za našimi zády, není vůbec úsměvné, ale právě naopak.

Vyplavují se věci, které až se budou hromadně zveřejňovat, k smíchu určitě nebudou. Myslím, že lidem po rouškách s namalovaným úsměvem, zbude pouze pocit trapnosti.

A píšu to jako žena, která miluje jakoukoliv pr…, ale v tomto případě, kroutím hlavou nad lidskou hloupostí. A říkám si v duchu, není už trochu moc té lidové tvořivosti?

Strach je mocný čaroděj.
Mocný strach ze smrti.
Smrtka s kosou tady byla, je a bude, jen je potřeba se postavit zpříma a zeptat se, například: „Přišla jsem tady na tuto planetu proto, aby mně dostal ten zatracený, malý šmejd?
Nebo jsem tady proto, že mám získat další životní zkušenosti a pochopit, co je to život a co je smrt.

Zákonitě dojdete k tomu, že je to jedno a to samé. Pouze jsou to dva pohledy. Každý z jiné strany.

Dokud jsem tady, žiju tady.
Až tady nebudu, jen se přesunu se svou duší do jiných sfér.
Dokud mi v těle bije mé srdce, budu se s radostí zhluboka nadechovat a vydechovat, s optimistickou myšlenkou:

„ Máš smůlu šmejde, jsem na jiné frekvenci. Mám své hranice, které bedlivě chrání Strážci. Chrání mě Láska, Síla, Víra a Naděje. Jsou to Strážci mé Duše, Klidu a Míru ve mně.“

Každý máme svou svíčku a ta nám bude hořet tak dlouho, jak jsme si kdysi sami zvolili.
Buďte si jistí, že ve vašem světě je všechno přesně tak, jak má být.
A buďte si jistí, ještě jednou věcí.
Svobodu vám nikdo a nikdy nemůže ukrást.
Svobodu máme ve své hlavě.
Nezapomeňte jak uvnitř, tak navenek.

To my právě tvoříme dějiny světa.
Vděčnost a díky není potřeba herecky ztvárňovat.
Vděčnost patří Přírodě, Bohu a našemu Vědomí.

Vědomí, že evoluce lidstva jde směrem k Dobru.
Pevně tomu věřím a věřím, že s tímto vědomím je nás mnoho.
Přišla jsem tady proto, abych byla součástí ohromné transformace, která nemá v dějinách lidstva obdoby.

Přece jsem tady nepřišla proto, abych sledovala, jak jde svět do pekel.
A dostala jsem se zase na začátek.

Politické dohadování, kdy se odstraní roušky, mi přijde opravdu postavené na hlavu.
Najednou nejde o nějaký virus ve vzduchu, ale o boj mezi tvrdými palicemi ega.
K čertu s politikou!
To je ten největší virus na světě a největší peklo!

Transformace je nutná.
Změna fungování světa je na spadnutí.
Věřím, že přichází doba vítězství Dobra nad zlem.

A do toho nepatří propagace roušky s úsměvem a zamořování lidí. To je pouze výsledek psychicky narušené společnosti.
Malovat úsměv na roušku smrdí pokrytectvím a popíráním pravdivé skutečnosti.

Namalovaný úsměv na roušce je jako zakrýt nebe plachtou, s namalovanou duhou.

Pravdivý úsměv je pouze viditelný úsměv na tváři spokojeného člověka.

Mějte se krásně. 🥰
S láskou Milena ❤️