KDYŽ ODCHÁZÍ DUŠE

Když jsem dopisovala ebook Tajemství života aneb svět bez hranic, odešel z mého života, mi velmi blízký člověk. Muž, který se dotkl mého srdce.

Když do našeho života vstupují lidé, nevíme jak dlouho v něm zůstanou, ale poznáme a pochopíme jaký otisk zanechají v naší duši. V březnu tohoto roku, kdy jsem zveřejnila na blog „Můj příběh“  , bylo pro mně velmi těžké, dát svou minulost, své prožité emoce a soukromí „ven“ na veřejnost. Tehdy jsem netušila, čím mně osud hned nato nemile překvapí a opět zasáhne moji duši. Po zveřejnění článku jsem si uvědomila, že tak jako všechno má dvě strany, tak já jsem ukázala jen jednu stranu „svého příběhu o lásce“. Tu smutnější, která byla o boji, trápení, bolesti a nepochopení. Ale zároveň byla taky druhá strana příběhu, ta veselejší,  o odpuštění, pochopení a usmíření.

Je to mé silné přesvědčení, že ať jakýkoliv člověk vstoupí do našeho života a ať ten vztah trvá jakkoliv dlouho, vždy to má být o dobrém konci. Aby se dva lidé, když se jejich cesty rozcházejí, se rozešli v dobrém, jako přátelé.

Můj bývalý manžel se podruhé oženil, ale po pár letech, bohužel, osud zasáhl v podobě autonehody a jeho žena zůstala po nehodě doma, s poraněnou páteří v pojízdném křesle a později už  jen na lůžku. Po dlouhých létech péče, spolu se svým synem, přišel smutný den – den poslední.

Když přešlo pár let, bývalý manžel se začal těšit na důchod a že bude mít více času na rodinu, děti a vnoučátka.  Rádi jsme se všichni dohromady scházeli  a já byla vděčná za všechny dny, které jsme takhle spolu strávili a v duchu jsem se tetelila radostí, když jsem mohla pozorovat naše dospělé děti, že jsou rádi, jak jsme takhle pohromadě. Měla jsem velikou radost, možná o to větší, že někde hluboko ve mně se mazaly vzpomínky výčitek, že jsem se rozvedla, když byly děti malé a já jim vzala možnost prožít  dětství se svým tátou.

Nikdo z nás neví jak dlouho máme vyměřený čas. A když uslyšíme slovo rakovina, které se navíc týká našich blízkých, vždy se nám sevře srdce. Výsledek dlouhých roků výčitek, které si bývalý manžel  dusil v sobě, (protože předjížděl auto a už  nedokázal zabránit čelnímu střetnutí s autem v protisměru)   se jednoho dne projevil. Nahromaděná negativní energie, která roky proudila v těle, z myšlenek plných výčitek, smutku a trestání sám sebe.

Je důležité převzít zodpovědnost za naše rozhodnutí, ale není to o tom převzít na sebe i vinu. Ať se stalo cokoli.  My sami často nevíme proč jsme udělali, co jsme udělali a proč se nám tyto situace a okolnosti v životě dějí a je zbytečné se sami obvinit a  trestat  po zbytek života.

Nemoc zasáhla centrum komunikace – krk. Možná by stačilo tak málo. Mluvit. Ale tento muž už nedostal šanci. Při prvním „léčebném“ zákroku přišel o hlasivky. Byla jsem z toho zoufalá,  znala jsem spoustu metod a doufala jsem, že vyzkoušíme všechno co se dá. A měla víru a čekala, že se to změní a bude to jako dřív.

A najednou se vám honí spoustu myšlenek v hlavě.

Je mi líto, že cokoliv jsem udělala v minulosti špatně, už nezměním.

Je mi líto, že to co se stalo teď, už taky nezměním.

Je mi líto, že mně čeká budoucnost, v které už tento muž nebude.

Jsou okamžiky v životě, kdy v duchu prosíme o odpuštění. Nakonec je to o tom, abychom odpustili především sami sobě.

V domě našeho syna,  sedím u lůžka… držíme se za ruce a není třeba slov. Šeptám, že přijdu zase zítra i s dcerou. Nechci si připustit, že už nebude žádné zítra.

Říká se, že ukrytý poklad je tam, kde jsou i vaše slzy. A já si opět uvědomila, že tím pokladem je pochopení, respekt, úcta, útěcha a především láska k druhému člověku. Nemyslím tu mileneckou, která prochází všemi druhy emocí, ale tu Lásku, která je uvnitř nás. Uvnitř naší duše, tam kde je Božství. Láska, která dává naši duši klid a mír.

Když odchází duše, která je s naší duši spojena, vždy se nás znovu dotkne a změní.

A tak nám pomáhá změnit pohled na život.

Na život, který je pouze tady a teď.

S láskou Milena♥